O sebelítosti, bolesti a léčiteli
Ráda bych se s Vámi podělila o příběh, kdy jsem 6 měsíců trávila na lůžku, střídavě doma a jednou i na onkologii. Také je to o ponaučení které jsem získala z dané zkušenosti.
Na záčatek bych ráda podotkla, že rakovinu jsem neprodělala, nicméně objevil se mi na těle druhý nádor, první byl nezhoubný u druhého se to nevědělo, a tak mě v 16 letech vyslali z mého rodného města do Brna na onkologické oddělení s velkými bolestmi, s tím že se udělá magnetická rezonance a biopsie.
Můžu Vám říct, že tehdy jsem prožívala jednu z největší fyzických bolestí, neboť mi rostla kost, začala být dvakrát větší jak ta druhá a bolesti byli od ostrých jehliček po tupé až naprosto nesnesitelné.
Biopsie rakovinu vyvrátila a já byla ráda. Na druhou stranu jsem tehdy byla poněkud smutná ze skutečnosti, že se něco s mým tělem děje a nikdo neví co, léky na bolest mě natolik otupovaly, že jsem nebyla schopná se dodívat na film aniž bych neusnula a o učení ani nemluvím, můj mozek nedal dohromady ani 5+3. A bolest i tak nepřestávala.
A takto jsem trávila půl roku. Střídavě doma a po nemocnicích. Po všech vyšetřeních mě poslali domů s bolestmi a léky které řešili následek, nikoli příčinu. Ačkoliv fyziologické změny byli na rentgenu viditelné, příčinu nechali neznámou. Ti kteří neměli odvahu říct, že nevědí se mi i vysmívali se mi do obličeje. Ačkoliv několik doktorů zase mělo soucitný výraz, neboť viděli jak reálná ta bolest byla.
Byly dny kdy jsem se kousala do ruky, jen abych zapoměla bolest v noze. Byly to nekonečné měsíce bez odpovědi, bez pochopení a jediné co jsem měla byli filmy a psaní.
Při tom všem se mi během hospitalizace podařilo omdlít a praštit se do hlavy tak, že jsem upadla do bezvědomí a pak ještě v nemocnici chytla angínu.
Tehdy byl moment, kdy jsme se rozhodla vyzkoušet léčitele. Neměla jsem v to velkou důvěru, neboť jsem věděla, že to může dělat kde kdo a já tenkrát nebyla dostatečně znalá, abych poznala, zda to dělá správně.
Po několika návštěvách musím říct, že energii mi dal, to jsem cítila. Vnímala jsem teplo v doteku, teplo které mi projíždělo pak celým tělem.
Na druhou stranu. Jsem si všimla, že neumí správně s energií pracovat, neboť některé bolesti si částečně tahal na sebe. A sám o tom i mluvil, jenom se tomu smál.
Jeho dar byl, že se v něm probrala schopnost přijímat a posílat energii ovšem neuměl s ní správně nakládat. Věřím že hodně lidem pomohl, ale o to dříve on sám zemře, neboť tento způsob léčby není dlouhodobě udržitelný. Nemůže tu bolest tahat na sebe a neočekávat dlouhodobé následky.
Nicméně jsem byla za jeho pomoc vděčná. Zároveň jsem tehdy získala tvrdou lekci o našem zdravotnictví i jsem měla hodně času na uvědomění si věcí tak, jak jsou. Tím bych nerada ale řekla, že nejsem vděčná za každého skvělého lékaře. V té době jsem si také uvědomila kdo jsou a nejsou mi opravdoví přátelé. Musela jsem požádat o opakování ročníku na střední škole, neboť zaměskat téměř půl roku a učit se celé prázdniny při bolestech a pak jít do dalšího ročníku to nebyla úplně příjemná vize.
Ale co mě nejvíc naučilo během toho všeho, byl pobyt na onkologii. Naučil mě hodně o sebelítosti.
Byla jsem na dětském oddělení v Brně a byla jsem tam jako šestnáctiletá jedna z nejstarších. Vedle mě na pokoji ležel 5 letý chlapec, který naříkal bolestmi každý den i každou noc a plakal někdy za rodiči. Mě si však k tělu vůbec nepřipustil a ignoroval vše co jsem říkala. A tak utěšování jsem přenechala sestrám a rodičům když za ním přišli. Co bylo ale nejdrsnější bylo když jsem viděla 3 leté děti s holou hlavičkou a rouškou přes pusu jak tam pobíhají v čekárně a jak chodí postupně dovnitř ordinace a zpátky.
Tehdy se ve mě něco pohnulo. Jednak mě to bolelo, vidět je takle a neumět jim pomoc a vidět jejich rodiče a cítit tu bezmoc za ně. A jednak jsem si všimla skutečnosti, že děti v tomto věku se nelitují. Vůbec žádná sebelítost tam není, nemají pro ni prostor, oni se jenom radují a přijímají život. Ano smamozřejmě nějaké sebeuvědomění přichází k člověku většinou až kolem šestého roku života. Nicméně vidět to, být tam přitomna byl pro mě zlomový okamžik a velmi mi to pomohlo abych nelitovala sebe a brala situaci jak je. Obecně jsem tehdy nemívala problémy se sebelítostí, jen někdy mě přepadl smutek a bezmoc, z toho že už jsem nevěděla co mám dělat, aby mi bylo líp. Pro dospělého člověka je nezbytné prožít strach i bezmoc i tendence k sebelítosti, aby se ze situace mohl pohnout, nikoli ji vytěsňoval protože právě pak nedochází k transformaci. Ovšem pro nás dospělé bývá těžší neuvíznout v sebelítosti. Jako každá situace v životě tak i bolest nám něco dá a něco nám sebere...
Díky klidovému režimu práci léčitele a bylinek a menšího zázraku noha přestala bolet po půl roce tak urputně. Bolesti mě provázeli i další roky, ale už to nebylo tak hrozné a mohla jsem se vrátit do života. Začala jsem zkoumat více alternativní směry medicíny a pracovat s psychosomatikou.
Teď vím, že celou tu věc zapříčinila neléčená borelióza, jenže to jsem tehdy nemohla tušit. Po pár letech jsem pochopila proč zrovna v daném místě se formovalo centrum bolesti a objevila jsem nedořešená traumata.
Naši lékaři se léčbě boreliózy v čechách nevěnují do hloubky, zatímco v jiných zemích jako je Německo, je to běžně léčené i když stále jisté věci jsou experimentální.
Veřím, že v mojí zkušenosti si každý najde to své.
Musím konstatovat, že toto období mě zocelilo. A pomohlo mi v hodně věcech se posunout duševně dopředu. Vyzkoušet si nakolik klidnou mysl umím udržet a také umět být sama se sebou i se svými démony.
Proto ať procházíte čímkoliv, věřte že to jednou zase pomine. Všechno v životě se mění a všechno je jen fáze.
:)
Anna Gaia Rose
2024 ©