Lítost není soucit

Lítost není soucit

V průběhu života se každý setkáváme s různými lidmi, příběhy i postoji k životu.

Já jsem získala dar potkat spoustu lidí, jejichž život se v určité fázi otočil ke smutku a lítosti.

A je to pochopitelné. Když nás potkají velká traumata, naší prvotní reakcí je se stáhnout.

Je přirozené, že je čas se stáhnout do sebe a nechat všechnu bolest odejít přes slzy, smutek a nějaký čas zůstat sám.

V tu chvíli není vůbec rozumné říkat člověku co trpí– ale to nic. Neplač. To se někdy stane. 

Emoce je třeba projevit. 

Za prvé pokud někdo prožil trauma, prožil ho z nějakého důvodu. Za druhé když vás něco zasáhne tak přece nebudete stát a usmívat se jak tydýti, jen proto že společnost nás učí, že emoce by se měly potlačovat a už vůbec ne někomu ukazovat.

V tu chvíli kdy někdo opravdu trpí, ho prostě necháte trpět. Můžete ho obejmout, můžete se ho zeptat, co pro něj můžete udělat, stejně tak mu donést dobré jídlo či podívat se na jeho oblíbený film, dělat vše co má rád.

Ale prostě tohle je teď o něm...nechte mu čas a buďte s ním jak on potřebuje.

Nespěchejte na něj, tím ho jen odstrčíte.

A po dnech, týdnech či měsících člověk vyleze ze smutku.

A vrací se postupně do života. Začíná cítit i emoce bez toho, aniž by neustále v něm byla ta obrovská propast, která se ho snaží pohltit.

Tohle je přirozený proces. Přijmout, prožít, nechat jít a zjistit, že to člověka trošku změnilo.

Pokud ale něcí trauma neprošlo tímto procesem, a zůstal tam stát jako trubka s neutrálním výrazem ve tváři, je naprosto jasné, že se v něm něco zablokovalo.

A to trauma tam zůstalo. A je vedle něj. Je s tímto člověkem pořád a pokaždé, když se cokoli blíží podobenství jeho traumatu, sebere se a beze slov odejde. Nebo  pokaždé když přijdou obdobné scény v televizi ihned ji vypne. Například dívka po rozchodu přestane věřit ve vztahy a při každém filmu, kde ti dva se znovu shledají a dají dohromady – vypne televizi a řekne: "to je ale hovadina." Stejně tak se bude chovat třeba někdo kdo se setkal s násilím, nesnese pak jakoukoli scénu o napadení ve filmu, bude to pro něj příliš těžké, když si to ještě nezpracoval. Bude- li to v kině – odejde pryč, či bude celý roztěkaný a naštvaný.

Stejně tak se projeví v konverzaci. V prázdných pohledech. V pocitu odcizení.

To vše způsobuje, že je člověk emočně nepřítomný.

Je naprosto běžné že lidé traumata natolik vytěsní, a nemají nikoho, aby jim to pomohl porozumět, že o nich vlastně ani nevědí.

Oni se projevují nenápadně, jenom se to děje tak dlouho, že ten člověk to považuje za normální, nebo si myslí, že to tak mají všichni. Až když někdo dospěje a po letech si povídá s někým otevřeně může zjistit, že vlastně není normální že ho rodiče bili tak často, že ani jinou reakci nečekal. Nebo že není normální aby někdo doma děti zamykal samotné když jsou jim 4 roky nebo že není normální, aby ho někdo sexuálně obtěžoval. A tak dále a tak dále.

Někdy lidé neví komu to říct....nemají nikoho dostatečně blízkého, s kým by tyto věci sdíleli.

A tak to nechají být. Někdy ale opravdu pomůže člověku se z toho vypsat - prostě papír a tužka nebo notebook a psát a psát. Pro někoho  je dobré najít si terapeuta. Každopádně nedusit to v sobě. Protože se to stejně časem projeví.

(Více zmiňuji potlačená traumata, která vedou často k depersonalizaci či derealizaci v článku – Sebe najdeme tam kde jsme se ztratili. )

Lidé kteří, si nejsou vědomí svých traumat si tak často vyčítají, že se cítí smutní, naštvaní a tak dále. Namísto toho aby si řekli – ano je přirozené, že se takto cítím, jsem člověk a mám emoce a tato situace by spoustu lidí vykolejila. Přijmout to, prodýchat  a nechat jít.

Místo tohohle se na sebe naštvou, emoci ještě hlouběji zadupou, čím v sobě vytvoří ještě větší přetlak a následně nám vznikne neustále roztěkaný člověk, který se snaží vykličkovat mezi všemi svými traumaty, takže je tak zaneprázněný, že nikdy není přítomný, protože se toho bojí.

Někteří lidé používají hněv, aby se korigovali.

Jiní zase používají metodu – vzbudím lítost – a tím budou má traumata spokojená, neboť dostanou dostatečnou pozornost. Namísto toho, aby se člověk traumatům postavil tváří v tvář, raději je živí pocitem lítosti -byť nevědomě, prostě jen stojí o pocit přijetí. Prostě jen stojí o to vnímat, že je v pořádku co cítí. Může si dokonce vymýšlet tragické scénaře o smrti blízkých přátel, či jiné tragické události, jen aby se mu dostalo potřebné pozornosti. A byl tak přijatý. Jenže to časem přesvědčí okolo o tom že je blázen, místo toho aby vlastně mluvil pravdu, aby věděl odkud tyto pocity pramení a tak si nemusel vymýšlet důvody proč se takto cítí. Kdyby nebyl důvod, necítil by se tak. Pro příklad úplně mu uniklo, že tato potřeba i pocity  vznikly, když byl ještě dítě a jeho otec spáchal sebevraždu a neměl nikoho o koho by se opřel, neboť jeho matka ho poslala k prarodičům a ty nevěděli co s ním mají dělat a jak mu mají pomoct.

A že vlastně odtud všechny ty pocity pramení. Že je v pořádku jako bytost. Že je pochopitelné, že od té doby ho provází jistý smutek a temnota. A když se naučí jí vidět, přijímat ji a mluvit s ní, celá tahle věc se promění.

Získá mnohem víc síly. Může se pohnout vpřed, přijdou mu i nové živejší situace do života. I jeho přátelé se mohou proměnit, neboť si všimne, že jeho přátelé žijí v sebelítosti tak jako žil on, aniž by si toho byl vědom.

Ráda bych ještě poznamenala, že soucit a lítost je něco jiného.

Například když kamarádka se mnou sdíli jak jí zemřel manžel před lety, nechce po mě lítost... neužívá si tu pozornost ani nečerpá sílu z mých pocitů.....jednoduše automaticky vyjádřím soucit a představím si jak hrozné to pro ní muselo být a naslouchám její zkušenosti..jak to prožívala, jak se s tím vypořádávala....To prohloubí naše přátelství, já jí lépe porozumím a když na to téma narazíme, věnujeme se mu. Ovšem nestaví se do pozice oběti...a rozhodně se k tomuto tématu nevrací při každé příležitosti, aby si připoměla jaký je chudák.

Soucít je důležitý. Je důležité vnímat opravdovost a vnímat emoce a umět reagovat na ně bezprostředně a s pochopením.

Ale držet se v lítosti druhých i sebe neprospěje nikomu. Toho člověka to neposilní, když ho budete litovat, ale vás to oslabí. Když mu ale vyjádříte soucit, může mu to pomoct situaci transformovat, ale to se většinou nestane. K tomu si každý dochází sám až časem....po letech užírání se v těchto pocitech se jednou se naštve a vystoupí z této pozice oběti.

A to je krásný moment :) 

Anna Gaia Rose