Když ztratíte kousek duše

Když ztratíte kousek duše

Když jsme malý, učí nás pohádky, že na světě jsou hodní lidé, kouzla, naděje, víra a že odvaha je důležitá. A také nás učí, že je třeba si dávat pozor na pár zlých lidí. A tak procházíme životem, a  učíme se z reality. Nejdřív pochopíme, že věci většinou nejsou takové, jaké se zdají. Stejně tak pochopíme, že je důležité věřit vlastním instinktům, když tušíme, že je něco špatně. Naučíme se, že peníze jsou důležitější než jsme tušili a že v tomle světě nás téměř nikdo nevidí takové, jací jsme.

A také zjistíme, že naše štěstí pochází z toho, když objevíme kým jsme a hlavně z lidí, které máme kolem sebe jako přátelé, rodinu či partnera. Ty lidi, kterým důvěřujeme.

Díky tomu zůstáváme tak nějak zorientovaný  v realitě a držíme se svých hodnot. Získáme si nějakou rutinu, nějaké koníčky a vytvoříme cíle. Tím, že dáváme lásku kolem sebe, nám tak láska v srdci zůstává.

Žijeme, dospíváme a  čím déle jsme dospělejší, tím více si uvědomujeme, co to vlastně znamená být dospělý.

A pak se stane něco, co nečekáme. Zažili jsme hádky - samozřejmě, změnu školy, povolání, přátel či stěhování a pár rozchodů - život jde dál, ale pak přijde něco, co je na vás příliš. Co byste si nikdy nemysleli, že se vám může stát.

A pak najednou jen stojíte a zírate - jak se mi tohle mohlo stát. Proč se mi to stalo? Vždyť  já jsem nikoho nepodrazil, nikomu neublížil. A najednou prostě jen nechápete.

Je v pořádku, že chybujeme, ale zradi-li vás člověk, kterého ste milovali a ani se zpětně neomluví, vezme vám to kus duše.  Najednou věci nejsou takové, jaké ste věřili, že jsou.

A vy začnete přehodnocovat úplně vše. 

Nemáte pevnou půdu pod nohama.

A co víc začnete přehodnocovat sebe. Ať chceme nebo ne, u lidí kteří zažili  větší trauma se velmi často objeví stud jako reakce na napadení. Ať už je to cokoliv, že vás někdo zmlátil znásilnil či vás nějak záměrně podvedl.

Je to ironie, že člověk, kterému je ublíženo, začne ještě více vlastně ubližovat sám sobě.

A tak člověk něco ztratí.  Něco, co neví jak má získat zpět, ale otevře se mu zárověň něco nového, protože mu nezbude než prožít hlubší emoce a objevit v sobě části které doposud nepoznal.

Někdy ty rány zůstanou hodně dlouho. Někdy  si přejeme, aby se to nikdy nestalo, ale to taky nepomáhá. Někdy se ptáme proč "doprdele proč, čím jsem si to zasloužil?!"

Já vám na to můžu říct - nevím proč. 

A neznamená, že je to vaše chyba. Kdyby sto lidí  dělalo to samé co vy, jen dva by zažili to co vy. Někdy to prostě má člověk napsané v osudu, někdy je to prostě blbá náhoda.

Když se vám to děje opakovaně, náhoda to už není, jen zkušenost kterou naše duše chtěla získat, i když to zní krutě a nesmyslně.

Tím, že ale budete obviňovat  sebe,  nikomu nepomůžete.  Špatné věci se dějou dobrým lidem a né že ne.

Můžu vám říct že chápu, že chápu, že už nemůžete být stejný jako dřív. Nejde to. Něco ste ztratili, něco získali. Procházíte školou života a když maturujete, tak ste jiní než když ste nastoupili do prváku. Je to koloběh života a nikdo nemá právo vás soudit, že jste se změnili. Dokud nebude nosit vaše boty, neupadne tolikrát jako vy a nezvedne se taky tolikrát, nemá nárok dělat o vás hodnocení.

Život nám někdy přináší ty nejkouzelnější i nejděsivější zážitky, na které by ani naše představivost nestačila, ale asi to tak ma být.

Někdy ztrácíme sebe, někdy ztrácíme důvěru v lidi i v samotný život. Někdy zmizí všechna naděje.

Někdy dostaneme rány, které už nezvládneme možná nikdy vyléčit. A tyhle momenty a zážitky nás tvoří a formují.

Formuje nás to jak na ně budeme reagovat.

A pak se díváme do zrcadla a stojí tam člověk, zvláštní člověk, člověk v kterého jsme se změnili, i když by nás to ani ve snu nenapadlo.

A tak stojíme a zíráme. Najednou nám dojde, že těch pár lidí na které si máme dávat pozor,jak nás učili pohádky, je vlastně většina a že je jenom pár dobrých lidí, kterých bychom se měli držet.

A pak půjdeme zase dál. Abychom o dalších pár let mohli prozkoumat, jak se náš odraz v zrcadle změnil tentokrát.

Není to optimistické co píšu, není a nemá být.

Píšu  jak to někdy je.

Život nám  prý dá jenom tolik, kolik dokážeme unést, asi ano, ale už vám neřeknou že ta tíha  vás změní k nepoznání.

Tohle není proto aby vás to nakoplo optimismem, tohle je pro vyjádření pochopení a pro sdílení utrpení neboť i to je někdy třeba.

Anna Gaia Rose