Jak být blízkým oporou

Jak  být  blízkým oporou

Jak tu můžeme být pro lidi, které máme rádi? Ne jen tak...ale jak tam doopravdy být. Podpořit je, utišit, dát jim najevo, že je tam pro ně jsme. 

Tato část Vás nepřekvapí:

Obejměte je  a řekněte: "jsem tu pro tebe".

...neobjímejte je jen tak..protože se to má.... pokud neumíte v objetí vyjádřit emoce, jak byste chtěli představte si člověka kterého máte nejvíc na světě rádi a věděli  byste, že to je naposledy co ho můžete obejmout...dáte do toho objetí vše...dáte do toho pocit,  že  vám na něm/ní záleží...

 a to přesně  každý potřebuje vnímat

pak to není  šílená věda..JENOM  naslouchejte

Naslouchejte tomu co říkají...né jako že bla bla bla...ale opravdu poslouchejte co vám říkají...vnímejte je.

Možná pro některé z vás je  z počátku náročné naslouchat...nebo automaticky vypínáte a nevnímáte, abyste  se uchránili před náročnými emocemi, ale on život je někdy náročný....a pokud máme být dobrými přáteli a partnery, kolegy či vedoucími musíme umět naslouchat....je to ta nejzákladnější část.

Část naslouchání je méně oblíbená mezi muži…. a je to pochopitelné ale o to víc jsou skvělý muži, kteří  umí naslouchat.

Určitě  ve chvíli, kdy se vám druhý zpovídá mu nenaznačujte,že si za to může sám.  I kdyby to byla na 100% jeho chyba, on si jí dokáže uvědomit sám. V tu chvíli kdy pláče trpí nádavá si nebo má  záchvat úzkosti..v tu chvíli tam prostě buďte mlčte a naslouchejte….. A  pravdu kterou potřebuje doopravdy slyšet, protože mu uniká, mu řekněte až bude klidný a bude emočně stabilní, a řekněte jí  citlivě, pokud není připravený ji slyšet tak  prostě vydržte, všichni potřebujeme dělat chyby tak dlouho než nás ta samá přestane bavit a začneme dělat zase úplně jiné, protože tak se ze života něco naučíme.

Ve chvíli kdy se vám druhý člověk zpovídá, nemusíte   vůbec probírat řešení...možná on sám dávno ví, co bude dělat..jenom potřebuje nějaké události vstřebat…sdílet  a uklidnit si než půjde dál…..možná jenom potřebuje si trochu víc důvěřovat….

To nejvíc co můžete je říčt: "jsem tu pro tebe" a pak tam pro něj buďte...

a dejte mu pocit, že v něj věříte...my všichni jsme dostatečně kompetentní žít tento život..narodili jsme se sem a tím jsme získali kompetence….

Pokud mu dáte najevo, že v něj věříte, funguje to jenom když v něj opravdu věříte…..

Je to ale  to nejrozumější..my sami známe  sami sebe nejlépe, proto víme často i nejlepší možné řešení.Někdy jenom potřebujeme sdílet..poplakat si a uvolnit ten obrovský tlak, který je zvenčí a někdy potřebujeme připomenout, že  jsme dost dobrý přesně, takový jací jsme..nic víc....

Pokud to není  nezbytné, není dobré  druhému člověku nabízet, že to uděláte za něj...mnohem cennější je když  mu budete po boku během doby, kdy to zařídí sám. Bude se cítit schopnější, příště si lépe poradí a vy tak ještě posílíte vaše přátelství či partnerství a poznáte ho zase z další stránky.

Zní to někomu samozřejmě a někomu zase  hrozně náročně a "zbytečně".....zbytečné a náročné to připadá lidem, kteří sami podporu nedostávali a nikdy ji tak často ani nikomu nedávali.  A pak se naučili takovým věcem říkat zbytečnosti, protože si tak dostatečně dodržují odstup od emocí.

Jenže my jsme lidé ...všichni...a všichni ať jsme  ženy nebo muži....děti nebo dospělý....všichni máme emoce.

Někdo je více emotivní někdo méně...ale všichni máme emoce a všichni si přejeme mít kolem sebe dobré lidi ...přátele,  kteří v nás věří a partnery, kteří nás přijímají takové jací jsme...

A  o tom to je...

Tímle změníme svět.

Né velkýma činama..ale tím že každý se rozhlédneme ve svém okolí...A budeme lidi vnímat. Nemyslím že máme být přátelé se všemi koho známe, to určitě ne, je třeba chránit své srdce a vybírat si moudře…ale mluvím o tom, být všímavější k lidem s kterými se setkáváme, kteří jsou nám blízcí…..

Stačí se zeptat  jak se lidi doopravdy mají..míst toho - jak se máš...se zeptáme - jak se ti daří ? A čekáme na odpověď...

podíváme se do jejich očí a tam zahlídneme pravdu.. těsně za očima můžeme vidět jak  se člověk dlouhodobě cítí...

nemusíme lidi rozveselovat…..do života patří fáze smutku, frustrace a někdy se všichni  musíme ztratit, abychom se mohli nalézt..to je v pořádku. Všechny tyto fáze jsou důležité a my je nemáme nasílím druhým lidem brát a chtít  to hned změnit...to není přirozené. Ale moc jim pomůže, když je chytneme za ruku…a budeme tam pro ně v těch všech fázích.

Nejhorší je, že nás tohle ve společností nikdo neučí…Ve škole nás učí matiku a jak nás naučí i ostatní předměty, naučí nás se i posmívat pomalějším....

ale  výuka nezačne  tím - podporujte si pomáhejte si…dělte se o věci....

začne to – neběhejte, nemlaťte se….máme tady třídní a ředitelské důtky a potom další postihy..tady visí školní řád…

Co kdyby někdo vzal ty neosobní lavice, spojil židle v kruh a tak by probíhal alespoň jeden den v týdnu…..co kdyby se žáci znali a nesoutěžili mezi sebou, ale byli tam spolu jako jeden celek..to by změnilo kompletně vnímání všech lidí…. Spolupráce by vznikla namísto soutěživosti..mít přátele by bylo důležitejší, než mít pravdu…..a být laskavý by bylo vítanější,než být chytřejší…

Teď bychom byli všichni dospělí úplně jiní..nahlíželi bychom na ostatní lidi méně kriticky a víc se o ně zajímali….

místo toho abychom řekli - sluší ti to a nemysleli to tak, řekli bychom--ty  tak záříš nebo tvoji eleganci na tobě obdivuji..cokoliv co je pravda,  co si opravdu o nich myslíte....Zajímavé je, že když tohle děláte, ono to pak časem  půjde   samo a nebude vám divné takové věci říkat. Všimnete si pak jedné věci..lidi jsou trošku zaražení...nejsou totiž zvyklí na komplimenty... a pak někteří z nich  ještě zatím vidí buď flirt, nebo vedlejší úmysly…protože jsou zvyklí, že to tak funguje…A časem si zvyknou, že ste opravdu milí a  ocení to.

Víte ale co taky funguje?

Vzpomenete si na komplimenty, kterými vás někdo zaskočil?

 A  víte jak si pak pamatujete a přemýšlíte nad nimi? ..."on/ ona si toho všimli? tohle si omě opravdu myslí? to je milé...ani já sám si toho na sobě třeba nevšim"....takle pak přemýšlíte..

a oni tak taky přemýšlí....

V dnešní době všichni ostatní kritizujeme, abychom se cítili líp..ale ve skutečnosti se cítí líp naše ego. A zůstává tam pachuť zatrpklosti.

Ale když jiné chválíme..povzbuzujeme je..dáváme jim pozitivní podněty jsme sami inspirací a všechna ta pozitivní energie se k nám navíc  někudy vrátí...

Možná né  hned, né tou formou jakou čekáme..ale vesmír funguje jako bumerang..jen každý hází s jinou intenzitou  :)

Tím že dáváme laskavost posilujeme laskavost a to je cesta :)

Anna Gaia Rose