Co mi dalo a vzalo fyzické napadení

Napsal Gaia (») ve středu 3. 6. v kategorii Ze života, přečteno: 171×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Je to můj příběh ....tohle co budete číst...je  něco, co jsem dlouho nechtěla sdílet veřejně, protože to bylo pro mě ještě nějaký čas hodně bolestivé a jednak proto, že tam mluvím o mé rodině, v které jsem  žila, ačkoliv jsem se tam nikdy necítila doma. Nikoho z těch lidí jsem nevnímala jako opravdu blízké nebo že by mi rozuměli. Nechtěla jsem zmiňovat, jaký jsou, abych chránila jejich soukromí...na druhou stranu nezacházím u nich do podrobností a neoznačuji jednotlivé členy a  za další, pokud člověku vadí věci, které se o něm říkají, tak by je neměl dělat.....možná to někomu něco z vás něco dá....je to psané přímě a možná surově, ale takové to bylo..rozhodně je tohle velká část mého života a i díky ní jsem, jaká jsem..i když to zahrnovalo obrovskou bolest, kterou jsem ani nevěděla, že může lidská bytost cítit ....

Násilí jako takové bylo v mém životě od malička.....upřímně zatímco většina malých holčiček chtěly být princeznami, já chtěla být Xenou :) 

Milovala jsem bojová umění, vzhlížela jsem k opravdu silným ženám, takovým co nečekají až jim někdo něco dá, ale ty které jdou a vezmou si to co chtějí a umějí za to bojovat dokud můžou....a i tehdy když už nemůžou....

Protože každý správný bojovník umí překonat sám sebe....jedině tak roste....

Mno a tak jsem se prala....hlavně pro zábavu, trénovali jsme s klukama chvaty, kopy a tak....a mě to pomohlo v tom, že si na mě moc nedovolali děcka z okolí, protože jsem přeprala všechny ve svém věku i ty o několik let starší.... dělala jsem 3 sporty a měla fakt velkou sílu....

Jednou jsem se však neubránila...bylo mi 6 let  a jeden spolužák se mě ptal, jestli bych s ním chtěla chodit...odmítla jsem ho...a po obědě jsem přišla do šatny ...nalítli na mě 3 kluci a sbili mě...měla jsem hodně oteklou ruku naražený záda  a ostatní škrábance jsem svedla na pád na kole...ruku jsem schovala pod mikinou a  hlídala aby to rodiče neviděli....moji rodiče by to nechápali, šťourali by do toho a udělali to horší a nebo by to pak používali proti mě....přešla jsem to a jednomu z těch kluků jsem dala pak dost jasně najevo, ať už se ke mě nepřibližuje...ostatní jsem nechala být, věděla jsem, že jsou to magoři a znova by na mě pak nalítli ve víc lidech...

tuhle vzpomínku jsem nějak zapoměla a vzpoměla si na ní až ve svých 26 letech....po pár řádcích pochopíte proč...

Násilí u nás doma bylo pořád....jako výchovná metoda...ještě bych to brala,  kdyby to byly jenom facky za to, že člověk fakt něco provedl..nebo rány páskem za průsery....ale u nás to bylo všechno a pořád a často když jsem nic neprovedla. Vřel ve mě vztek.....proč se kurva mám nechat mlátit, jen proto, že někomu zase doma ruply nervy a potřebuje si to na někom vybít...rozumím tomu, že oni prošli podobnou výchovou, nicméně to neměnilo nic na faktu, jak mi to ubližovalo. V 8 letech jsem už byla doslova odpojená sama od sebe....měla jsem prázdný pohled v očích a už jsem to nebyla já....Jsem dotekový člověk a tak právě tenle typ násilí...a to že se nemůžu ubránit, byl pro mě hrozný...samozřejmě že i nadávky a urážky mi ubližovaly, ale nezpůsobovalo mi to tenkrát takovou bolest jako bezdůvodné násilí...

V 9 letech jsem se začla bránit..řekla jsem doma: "přestaň mě  mlátit,  nic  jsem neprovedla, nech toho nebo se budu bránit "..tak jsem bránila  nijak silově, ale tak aby  ten člověk viděl, že se už si tohle nenechám líbit....pak byl  už dost let klid...hodně výjimečně facka.....a nebo jednou hodně silná rána do zad...což mi přišlo zbabělé....

V  11 letech se mi má schopnost reagovat hodila, když mě jeden uchýl chytil za stehna a zmáčknul....Byl to starý pán a měl dost děsivý pohled....během dvou sekund mi došlo o co mu jde a já ho odstrčila  slušně, řekla že musím jít a než se pohnul, utekla jsem...

Ve 13 letech jsem měla kluka...docela sígr..... pak jsme se přestali bavit a po čase začla jsem se přátelit s jeho kámošem....takže pak  i zase  s bývalým.... za pár týdnů jsem jim napsala, že už ven nejdu..... že už se s nimi nechci dál stýkat.....Načež mi přišla výhružná zpráva a že si na mě počkaj......koupila jsem si další dva vystřelovací nože  k těm které jsem už vlastnila, pro ochranu se hodí nejlíp....na boxera jsem nespoléhala,  že bych si ho stihla navlíct včas.... Než se tohle stalo uměla jsem karate, boxovat a házet nožema  a fakt dobře utíkat.....ale věděla jsem, že tohle jsou  lidé, kterým nedělá problém jít v 5 lidech na jednoho člověka a považovat to za fér fight .....pak měli jiné své problémy a už jsem roky neviděla....

Tohle jsem zpracovávala zpětně ve svých 24 letech..měla jsem přítele a zjistila jsem, že když u něj  spím po 2 hodinách jsem vzhůru...měla jsem to tak pořád na návštěvách u kamarádek kamarádů i na akcích už od puberty...2 hoďky spánku a víc ne ..... mohla  jsem spát  jedině když u mě byl někdo na návštěvě, protože to bylo u mě doma. Požádala jsem tedy sama sebe, proč se mi to děje, kde je ta příčina a vybavil se mi ten bývalý přítel ...celý večer jsem s tou vzpomínkou pracovala.....a druhý den jsem spala u přítele a mohla jsem spát v pohodě a od tý doby už pořád :) 

později v životě jsem se setkávala spíš s psychickou šikanou....z hodně směrů....ale ta fyzická ustala. Jen jsem bojovala s agresivními sny do svých 21 let, než jsem se naučila bránit i ve snech...pořád mě někdo napadal a vraždil... já se bála žít s pocitem viny, že někoho zabiju, tak jsem se ve snech podvědomě dostatečně nebránila a umírala nakonec já  a ještě v bolestech.....po letech jsem se naučila ve snech bránit a zabít je, ale pořád tam byla vina, která často ve mě zůstávala ještě 2 dny ....nakonec jsem se  naučila  zabít bez viny - pokud mě někdo napadnul ve snu, tak  jsem se snažila ho přeprat bez zabití, pokud to nešlo, řekla jsem si "je to já nebo ty - takže já¨".....Pak jsem si vzbudila a zopakovala si - sorry kámo, bylo to: ty nebo já....žádné emoce žádná vina.....pak ty sny zmizely...

Později jsem se setkávala hodně s násilím, když jsem pracovala jako spolupořadatelka kulturních akcí, a pak ještě při práci za barem, ale fyzické napadání zmizelo....

pak se stalo ale něco co jsem nečekala ....

Měla jsem přítele a po 3/4 roce chození a  společného bydlení jsem se s ním rozešla...slušně a taktně..v bytě jsem chvíli musela zůstat hledala jsem jiné bydlení kvůli tomu, že jsem měla poblíž práci a neměla kam jinam jít...a on měl další dvě místa kde mohl být....byla taková i naše dohoda...

Jenomže po rozchodu  nejdřív pořád plakal..... a pak mě přesvědčoval, ať to nedělám....a pak byl úplně mimo, pořád na mě tlačil a hrabalo mu, mluvil z cesty, nedal mi minutu klidu...zůstavala jsem klidná den a půl, pak už to nešlo a řekla jsem mu, ať mi dá  fakt pokoj....odešel ven. Vrátil se úplně nepříčetný.....nadával mi, uražel mě, že jsem úplná nula a podobně...  řekla jsem ať toho nechá....mrzelo mě to, ale nepřestal...chtěla jsem odejít ..už jsem odcházela a tak začal  být ještě víc  hnusnej. Naštvala jsem se, že takle se mnou nemá právo nikdo mluvit...sama jsem si to kdysi slíbila...a tak jsem mírně strčila do jeho hrudi..ne aby mu to ublížilo, ale aby ho to probralo z toho co dělá a řekla mu- neopovažuj se.....v tu chvíli  mě praštil a já přeletěla dva metry přes obývák...v ten moment jsem byla ještě psychicky v pohodě, chtěla jsem se hned zvednout. Jenže přišel a dal mi další ránu a já se praštila ještě o zem....to jsem fakt nečekala..přišlo mi to neuvěřitelně zbabělé - mlátit někoho kdo leží na zemi ?!  S tímle šlověkem jsem žila?! Cítila jsem, že se asi zhroutím, ale věděla jsem, že nesmím....nejdřív  se musím  postarat o to abych byla ok...Viděla jsem mu na očích, že mu přepnulo a že nevím co udělá....on se nemohl prát nikde a nikdy, viděl pak rudě a málem při rvačce pár lidí zabil, protože nemohl přestat. Tenhle výraz jsem viděla v jeho očích...stála jsem v 11 večer v rohu obýváku a věděla že teď mi fakt nikdo nepomůže....jediné co tam bylo, byla  vidlička. Vzala jsem ji a řekla mu, že jestli se mě ještě dotkne zabodnu mu tu vidličku do krku a že mi je u prdele, že půjdu sedět....ale že mě už se nedotkne...Každé z těch slov jsem myslela smrtelně vážně a byla připravená se rvát a byla jsem připravená na to nejhorší. Jakmile jsem to dořekla,  trochu couvnul a změnil se mu pohled v očích a já věděla, že už je zpátky.....samozřejmě se neomluvil a dál mě urážel ale veděla jsem, že už se můžu trochu uklidnit....

Ještě ten večer jsem plakala a vykřikla jsem obrovskou bolest do vesmíru .....o chvíli později jsem  se snažila mu to odpustit, ale nešlo mi to.....nejhorší bylo, že se to stalo v období, kdy jsem se dva měsíce ponořovala do své duše a snažila se odpustit   lidem, kteří mi kdysi ublížili a proto mě tohle zasáhlo opravdu hluboko.....stokrát víc než cokoliv z napadení dřív...

Tehdy jsem si řekla, že teď kašlu na vztahy a milence.....byla jsem vyčerpaná z těch vztahů co jsem měla za sebou....po téhle události jsem prvních 14 dní usínala se zaťatými pěstmi....celý rok jsem  pak věnovala sobě...chodila jsem za kulturou..objevovalo své dary a talenty..cvičila jógu, meditovala ještě víc než dřív a užívala si život..občas jsem šla na rande ale nic víc z toho nebylo....úzkosti jsem neměla z chlapů  obecně, jenom z toho bývalýho a  trochu z dotyku od mužů....s tím sem se ale docela v pohodě vypořádala... po roce jsem hodně  onemocněla  a přišlo další stěhování....

a pak další a další.... Nezbylo mi  kvůli nemoci než žít u člena rodiny, který trpí silným alkoholismem a  je to jeden v nejvíc zlých lidí, co jsem za život poznala....bylo to hrozně těžké  a plakala jsem skoro každou noc...prosila přírodu a vesmír, ať mi dá sílu to překonat.....

Kdybych byla zdravá, hned bych odešla....ale nešlo to...ačkoliv jsem udělala, vše co jsem mohla, nebylo to dost..tehdy se začala projevovat borelioza naplno ale já to ještě nevěděla a doktoři taky ne..

Po roce a půl pekla co jsem tam bydlela, přišel mužský člen mé rodiny do bytu  a křičel na mě ..chtěla jsem odejít....nenechal mě....chtěla jsem se zamknout v pokoji, ale než jsem to stihla vrazil do dveří....v tu chvíli mi z ruky spadnul řetízek s přívěskem anděla a já cítila hrozně silně, že něco je špatně....nepřestával  mě urážet a ponižovat.....

byla jsem nejdřív v klidu...pokračoval a pokračoval a já  mu řekla své.....neurážela jsem ho...řekla jsem mu svou pravdu, jak se ke mě celé roky choval...Už mi došly nervy být furt ta hodná a on by nikdy nepřestal dokud by mě nepoložil,  tak abych se sesypala, ale to já odmítala.....pak začal být hnusnější a hnusnější ...pořád mě nenechal odejít z bytu.... a já stála v rohu obývaku a neměla kudy odejít...

Když jsme přešli do chodby, po tom co jsem mu řekla jestli si uvědomuje, jak na mě působí jeho chování,   řekla jsem mu, ať už mě konečně nechá bejt na pokoji.....

V tu chvíli mě chytil pod krkem  a zvednul...já  jenom zaťala automaticky svaly na krku....a viděla jeho ruku, jak mě škrtí..nechápala jsem to, bylo to hrozně rychlé, nečekala jsem to....

Dotáhnul mě ve vzduchu do druhý místnosti...praštil se mnou o stůl, pak mě zvednul hodně vysoko  a pak se mnou praštil o zem.....než jsem dopadla na zem...problesklo mi hlavou, že nevím zda tak silný náraz přežiju, že tohle je možná moje poslední vteřina.....pak jsem si řekla, že věci budou tak jak mají být.....

Dopadla jsem na zem, silná rána do hlavy zadunila  přes celý pokoj.....já si řekla v duchu - měla bych začít křičet ..viděla jsem že je úplně mimo a tak jsem si řekla, že budu křičet, aby dyžtak třeba přiběh někdo ze sousedů, ale sama jsem tomu nevěřila. Za pokus to stálo a začla jsem křičet..

Načež on couvnul a řekl mi: "proč řveš dyť jsem tě jen poodstrčil."....než odešel z bytu  řekla jsem mu - tentokrát už mě nezlomíš....sebrala jsem si  dvě tašky věcí během pěti minut a šla na pohotovost co byla 2 minuty chůze..bála jsem se zůstat v tom bytě...V tu chvíli jsem si řekla..jsem bez peněz a nemocná a nemám kam jít....ale sem se nevrátím, radši umřu, než se sem vrátit...Takže jsem si řekla - buď to zvládnu nebo umřu...obojí je pro mě v pohodě. Na pohotovosti jsem nekontrolovatelně plakala, cítila jsem ale že ta bolest musí ven  a tak jsem ji nechávala odejít......doktor i sestry na mě soucitně koukali....


Čekaly mě šílené měsíce brigád a práce, bolestí, neustálého pospávání po gaučích kobercích u přátel a pak  v domě na půl cesty, kde byli hlavně bývalý feťáci, protože je to levné bydlení.. ale já si to docela i užila, čerpala jsem každou kapku radosti.....a byla jsem klidná....už jsem to skoro nemohla víc posrat...nezbývalo než jít dopředu.....začala jsem po 4 letech znovu jíst maso...cítila jsem že mi chybí síla...podívala jsem na steak a řekla - sorry kámo je to buď ty nebo já - tolik ke konci mého vegetariánství....díky pomoci cizím lidem a   kamarádky co mě nechala u nich pak na gauči jsem přežila a nemusela spát venku v boudě, kterou jsem vyhlídla u někoho na zahradě.....Ale přisly silné úzkosti....z mužů z dotyku.....lekala jsem neuvěřitelně...děsila jsem se chodit  ulicí, kde jsem věděla že pracuje člověk, který mě napadnul....na policajtech moc empatičtí nebyli, chtěla jsem zákaz  o přiblížení, řekli mi jak funguje celé řízení a já věděla, že teď nemám sílu bojovat se starým ale potřebuju sílu na to nové.....

Mno a tak jsem dělala krok za krokem....v práci jsem musela pak taky pracovat s cizími chlapy....a  být v klidu... mělo by mě uklidnit že jsem měla nové dovednosti jako střílet z luku, devítky i malorážky a kámoši mě učili sebeobranu....ale bála jsem že příště zase na chvilku ztuhnu než zareaguju......

Kamarádi mi nabídli, že ho zmlátí, za to co mi udělal.....musím říctm, že nejsem člověk co se mstí,ale ta představa se mi opravdu líbila....zvlášť kdyby jedna z ran šla ode mě.....tuhle představu jsem zvládla ve snech -  tam došlo znova na fight několikrát..v jednom z těch snů jsem ho zmlátila stejně jako on mě, to byl pocit satisfakce...do reality jsem to ale  tak nevnímala, že tohle by mělo být řešení, přišlo mi to zbytečné....takový člověk si nic neuvědomí....nicméně pokud něco takového zkusí znovu, tak už to tak budu řešit.....

Po 2 letech se moje bojovnost vrátila naplno a ještě ve větší síle....teď vím, že  když se to stane znova s kýmkoliv, tak  zareaguju .....a hlavně jsem hodně opatrná na  muže ve svém okolí......od agresivních lidí si držím odstup....samozřejmě člověk neví nikdy, co se  může stát...ale je potřeba umět se za sebe rvát tak moc, jak to jen jde....

A k mému bývalému příteli, mno co vám mám říct, je to v tomhle ohledu debil a né že ne, když své jednání považuje za správné...ale to je jeho karma a ne moje.... já jsem ráda za to, že se to stalo...díky tomu jsem se změnila k lepšímu v tolika směrech, že bych dřív nevěřila, že to dokážu....to ovšem nemění nic na faktu, že  ho už ve své blízkosti nechci ani vidět...

Co mi to všechno dalo? 

bojovala jsem i když už jsem nemohla..bojovala jsem každý den.....

splnila si své sny i když  mi  v tom nemoc dost bránila ......rozvinula jsem všechny  dary a pak se vrátila po 2 letech opět do partnerského světa...

zdokonalila jsem techniku léčení traumat,  kterou používám už od 18 let ale vypilovala jsem jí a i ostatní říkají, že jim skvěle funguje...

Jestli jsem v pohodě ? A kdo je ? Na těle mám spoustu jizev za svůj život.....a mám je ráda, připomínají mi, kudy jsem šla....a tak mám i pár jizev na duši.....ale jizva je odolnější než okolní kůže.....jizva je v pořádku....stačí že se zacelí... a to vás zocelí....

Při léčení traumat jsem objevila ve 26 letech, že jsem úplně zapoměla na ten zážitek  z šatny v 6 letech kde mě zmlátili kluci...když jsem si vzpoměla na školu viděla jsem vždycky tu šatnu ale nic v ní.. z techniky léčení traumat jsem věděla, že je to podezřelé, proč  nemyslím na jiná místa ve škole ale na tohle ...vlastně vzorec - řekneš ne, dostaneš přes držku...

Tohle co píšu o násilí není nic nového pro spoustu lidí...až na jednu mou kamarádku, se všechny setkaly s násilím od chlapů.....jen byly takové trubky, že neodešly z těch vztahů a nějakou dobu to snášely, rozumím tomu, proč to dopustily ale i tak je to obrovský nápor na psychiku člověka. Objeví se obrovské spektrum  těžkých emocí a trvá nějaký čas, než se jejich duše zahojí.....

Ptala jsem se jednou kamarádky přítele, proč jí  párkrát sbil - řekl mi protože by měla mít respekt...

 neviděla jsem ženu, která by si pak svého muže víc vážila...právě naopak...jenom se objeví strach....

v současné době jsou i opačné případy, kdy žena bije muže.....působí to obousměrně... 

A nebo  napadení z důvodu - že je někdo v afektu?! mno pecka....v afektu  je v pohodě rozsekat skříň, házet talíře ale lidi ne......a nebo když už tak ne ty blízké a když už tak rovnocenné soupeře......přeci na tohle vybití je milion bojových sportů a tam se člověk může i naučit ovládat svou agresivitu......

Ale lidé, kteří jsou v afektu a napadnou své blízké, mají vždy v hlavě přesvědčení, že je to tak v pořádku..kdyby neměli, tak se omluví napraví co můžou a jdou s tím za terapeutem.....a tak je jasné že tihle lidé doopravdy neví, co dělají.....

Já si za ty roky zkusila jednou šikanu..né fyzickou ale jen tak vyděsit jednu holku ze srandy skrz vzkazy od duchů ještě s jednou kamarádkou..bylo nám 11.....a pak mi došlo, že jí je hrozně a  má strach.....a že nechci,aby se tak kvůli mě cítila, s kamarádkou jsme se jí omluvily....

Stejně tak jsem byla  v 15 letech  úplně opilá a  můj spolužák na horách mě blokoval v pohybu, chránil mě abych nešla k učitelům, ale já nevěděla, že tam kam jdu, jsou učitelé......a já mu řekla, ať mě pustí ale nepustil  tak jsem mu jednu vpálila.....mno druhý den jsem se mu omluvila , ale on to bral úplně napohodu....

Zaplať pánbůh se mi nestává, že bych šla do afektu, kdy nevím co dělám. I když jsem sebevíc nasraná, tak mám v hlavě tu milisekundu, kdy se rozhodnu co udělám a co ne.....nebýt tohohle,tak jsem v pubertě skončila stopro  často na policajtech  a dvě učitelky, co mě šikanovaly,  v nemocnici  :D 

Co tím vším chci říct....že nejsem dokonalá...a všechno co člověk zažije, se na něm nějak na určitý čas podepíše..nejsem úplně vyrovnaná, ale neznám nikoho kdo je..... ale vím, že když mluvím, vím co říkám...a vím, že se snažím chovat k lidem mile a s pochopením, je to pro mě spíš samozřejmé...a když je potřeba se vymezit a nastavit hranice, dělám to slušně  a rázně......ale umět jenom tohle dokázat...poprat se s tou agresivitou......otevřít srdce  a i svou mysl....to bylo hodně let práce :) takže za mě dobrý.. zatím jsem dělala co jsem mohla  :)

55857734-10218893525313875-6106236596216922112-n

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a čtyři