A co když jsme si tento život vybrali?

A co když jsme si tento život vybrali?

Možná jste si všimli, že člověk sám o sobě nemá šanci konkurovat synchronicitě (sledu událostí) ani v těch největších přáních. Nemáme ani šanci překonat sílu vesmíru i jeho dokonalost.  Synchronicita je přímo napojená na naši duši

na naši vibraci 

na naši karmu 

a hlavně na náš osobní příběh, 

na příběh jež si vybral náš duch ještě před naším narozením.....

A kolik nezbytných bodů musíme prožít, se u každého z nás liší.

Možná je zde někdo, kdo by mě přesvědčoval o hlouposti mého tvrzení.

"Jaký duch? 

Jaký příběh, jež jsme si vybrali?

Co je to za blbost?

Jak bych si asi mohl vybrat takle blbej život? "

.....A co když jo ?

A co když se na to zkusíte podívat tímto pohledem. 

A co když svět není nespravedlivý?

Co když Bůh/vesmír ví co dělá? 

Víte jak jsem došla prvotně k tomuto uvědomění, které se vám přesto může zdát poněkud zcestné? 

....Když mi bylo 5 let stála jsem  v bytovce ve 4. patře opřená o zábradlí schodiště. Dívala jsem se dolů.  Nechtěla jsem skočit, ale začala jsem se zaobírat myšlenkou - když bych teď skočila - rozplesknu se dole - budu mrtvá - co bude dál - má duše vystoupá nahoru.  Mno je logické, že náš život není jen o těle. Vždyť jak by bylo fér, aby se narodily děti, které umírají ve 3 letech při nehodách či v 5 letech na rakovinu, zatímco jiní  lidé se dožívají 90 let a prožili celý život. A i když nevím jak, v kostech cítím, že vesmír je fér.....

Dále jsem se nemusela  věnovat této myšlence nějaký čas. Později jsem se k ní vrátila v 18 letech po jistém vnitřním probuzení a věnovala jsem se teorii o minulých životech.

Obecně vzato po letech zkoumání jsem došla k závěru, že  nevidím jakoukoli důležitost věnovat se minulým životům, neboť co je nezbytné, abychom si dořešili v sobě či s druhými lidmi, nám do života přijde samo v realitě nebo přes sny. Proto ten kdo žije, doopravdy žije svůj život -  dělá vlastně  to nejlepší, co může. Nač vybavovat vzpomínky, které jsme zapoměli z určitého důvodu. Další věc je, že často regrese  se mohou poplést se sněním - tedy čistou zprávou z nevědomí jako bývá v podobě snů. Kdy sen mluví jazykem symbolů a ve chvíli kdy si to člověk vykládá jednoznačně jako realitu dojde zcela k nesprávnému pochopení a způsobí si tak mnohem větší trauma na základě  chybné domněnky než byla realita daného sdělení. 

O několik let později jsem pochopila nevyhnutelnost života a jistou zákonitost vesmíru v jeho základech.

Neboť každý z nás si vybral jinak dlouhý čas na tomto světě.

A to neznamená, že je to dobře či špatně. Je to, jak to je. 

Obecně vzato je lepší  žít život, poznávat objevovat a prožívat a zemřít pak mladý, než žít  ve strachu a dožít se v naprosté osamělosti devadesáti let.  Dle mého názoru, můžete se mnou samozřejmě  nesouhlasit.

To nemění nic na faktu, že pokud žijeme - každá fáze života sebou nese jisté dary, poučení i jistá omezení. A to je v pořádku. Má to tak být. 

 Prostě se zkuste zbavit pocitu, že ste bezvýznamný jako špendlík. 

Představte si, že než ste se narodili, vybrali ste si:  

jak budete vypadat

jaké budete mít rodiče 

v jaké zemi budete žít

a jaké zásadní lidi ve svém životě potkáte

pro jakou zkušenost si jdete

a pro jaké povolání ste stvoření. 

V tu chvíli z vás spadne  role oběti. 

Zároveň na vás padne jistá vlna odpovědnosti.

A také vztek - to jsem si jako všechny tyhle hovadiny vybral a zavinil sám? 

Mno a místo toho abyste se vztekali na Boha či vesmír, vztekáte se najednou na sebe. 

"To jsem ale debil...to jsem si nemoh vybrat něco lepšího. Mno."

Prý když se ale zlobíte na Boha, jste mu mnohem blíže, protože když ho milujete tak často na něj nemyslíte jako když mu něco pořád vyčítáte :).

Každopádně nemusí se vám tato verze líbit, může to pro vás být sci-fi či já pro vás  jsem nějaká  trochu moc ulítlá paní. 

Neříkám čemu máte věřit. Je pouze na vás čemu věříte. 

Ale i kdyby tento text ...to celé mělo zůstat jako pohádka....může být  osvobozující  podívat se na to, že jisté věci jsme si vybrali a přijmout  tak svůj osud. Že to není až tak tragické. Že v jistém směru je to vzdělání jako každé jiné - taková škola života. Třeba škola života číslo 4523. se zkušeností - poznání empatie, empatii získám tak, že budu zažívat celý život její opak. Až přijmu tuto zkušenost promění se i to jak se okolí ke mě staví a svůj dar mohu využít. 

Nebo život 3522 - rád bych poznal jaké to je cítit, že mám světlo, neboť své světlo nevidím- a tak budu žít v naprosté temnotě a až se ztratím, až nebude nic za co by stálo žít - uvidím své světlo, protože už vůči té temnotě ho nebude možné přehlídnout. 

Nebo život 3342 - ráda bych zažila jaké to je pomáhat lidem a mít obdiv bez toho abych byla namyšlená - dobře získám krásu, ale získám také šikanu, která mi dá pocity nedostatečnosti, díky kterým zůstanu člověkem a o to více mě bude naplňovat pomoc druhým, protože si budu pamatovat jaké to je, když tam není nikdo, kdo by mi pomohl. 

Nebo život 2542 - rád bych pomáhal lidem a rád bych prožil život jako dobrý táta - od mala mám touhu pomáhat lidem, tím že mi zemřel otec na rakovinu, když jsem byl dítě a viděl jsem jak je matka na všechno sama - rozhodl jsem že budu pomáhat lidem je uzdravit a až budu otec, udělám vše pro to aby se má rodina měla dobře. Proto budu zodpovědným manželem a najdu si tak  hodnou ženu, která ocení můj přistup a budeme mít 6 dětí. Každé z dětí bude jiné a budou mě tak učit radosti, trpělivosti i umění žít....

Co se snažím tím vším poukázat -  jsou spojitosti.

Jsou dary utrpení. Po letech vztekání se, smutku a roli oběti a otázek - proč já, se naštvete. Přestane vás to bavit. To byste vážně chtěli zůstat po zbytek života jako malé dítě které říká - takle jsem to nechtěl. 

Věřte mi, téměř každý si tohle někdy v životě řekl. 

Ale jednoho dne když budete pokračovat dál, přes všechny ty starosti a utrpení, budete se víc a víc probouzet. Za každou část vašeho já kterou ztratíte, získáte zcela novou o které jste doposud nevěděli.  Tehdy poděkujete za vše. Za hezké i bolestivé. Protože každá ta věc vás někam posunula a směřovala.

Proto nevidím smysl vzdávat se osobní síly, zároveň nevidím smysl snažit se vzepřít vesmíru když jednou zavřel dveře.  Jedině tehdy když něco milujete, tehdy nenechte vesmír aby určil, seberte všechnu odvahu a znova se je snažte otevřít i kdyby ste měli donekonečna klepat, šperhákem se je snažit otevřít nebo je vyrazit. Pokud něco milujete bojujte do konce. Pokud to stále nejde, uznejte  s pokorou - ano vesmíre, máš důvod proč jednáš tak, jak jednáš. Tehdy kdy to vzdáte - vesmír vám buď dveře otevře sám a nebo vás bude směřovat zcela jinou cestou. Tak jako tak - výraz pokory  vždy vesmír ocení.

Umět pokleknout, poděkovat za život, umět vyjádřit vděk za nový den, umět vyjádřit vděk za lidi, které milujete, za štěstí  které vás potká, to je umění. 

A takto s vesmírem komunikujeme. Nikoliv tolik myšlenkami jako pocity. 

Nikoliv tolik slovy jako činy. 

A vesmír nám dává příležitost prožít jedinečný život, v tomto těle s těmito dary. 

<3

Anna Gaia Rose