Ten celek, ta jednota

Ten celek, ta jednota

Přesně to - celek, Bůh, jednota...jedno a totéž.

To, co naše mysl sotva dokáže pochopit, zatímco naše duše to vnímá přirozeně - protože každý z nás je kouskem duše celku...

Každý z nás v sobě nosí dar života.... Každý jsme malou částí Boha... a právě ten nám dal dar svobodné vůle. Někdy v tom co vykonáme, jak se popereme s následky toho, co nás potkalo a jindy, jak místo boje zvolíme přijetí a tu bolest přeměníme v umění.. Slzy a tíhu v lehkost a smích, nenávist a zlobu v objetí a lásku.

Bůh nám dal volbu...

My si volíme každý den - co si zasloužíme, jak se díváme na sebe v zrcadle a jak se díváme na ostatní, i když je to téměř to samé...  Ostatní jsou také naším zrcadlem.... Jsme kouskem jednoho obrovského nekonečného obrazu složeného z malých dílků.

Někdy zapomínáme, že náš dílek je velmi důležitý, už jen z toho důvodu, kolik dalších dílků drží pohromadě.... V tu samou chvíli jsme všichni velcí asi jako špendlíková hlavička vůči nekonečnosti vesmíru a zároveň důležití jako Malý princ, jediný obyvatel planety a jediný, kdo může zalévat růži.... Zalévat svou vlastní duši.....

Naše duše nese své vlastní poslání, svůj vlastní příběh, který je důležitý pro nás i ostatní kolem....

Je na nás abychom tančili, smáli se, objímali a milovali....

Bolesti je tady spousta, ale i díky ní se pak dokážeme o to víc smát a být v přítomnosti, v každém pohybu, protože víme, že vše se  změní a jediným pevným bodem nám zůstává ona změna...

Skutečnost,  že dokážeme milovat druhé lidi, sebe, planetu, život -  je to nejvíc, co můžeme.. A když nosíme lásku v srdci, přinášíme na svět obrovský dar, na lásce je úžasné to, že čím více jí dáváme, tím více jí máme....

Láska nám pomáhá dýchat, tvořit a vnímat...

Na druhou stranu bolest nám dává zase dar ticha, poznání a pokory a lhostejnost nás učí, jak důležité je se zajímat.... Všechno tohle nás učí o životě.

Učí nás to poznat sebe samé i naši lidskost a stejně tak její krutost a to nám připomíná naši volbu, zda milovat nebo ničit. Ona destrukce  s sebou nosí závan smutku, nostalgie a nenasytnosti - nikdy nemá dost... Láska zase přináší klid, porozumění a sdílení a stačí jí velmi málo k tomu, aby zůstávala v srdci a mohla dál růst...

Anna Gaia Rose