Jakoby vždy když něčeho dosáhneme, jsme splnili určitý level a pak přišel další o něco těžší, protože přece teď už jsme kompetentnější.
A tak život i my sami na sebe klademe větší nároky. Protože tak jsme zvyklí, pracovat na sobě dál a dál. Dokud nebudeme dost.
Takový ten vzorec myšlení z mládí, který nám je vkládán - jak prezentuje tento vzorec Jarda Dušek v Pojednání o životě - jsme nic ale, když se budeme hodně snažit, budeme najednou něco nebo někdo. A když se přestaneme snažit budeme zase nic.
Kdo kdy dal někomu právo o tomto rozhodovat?
O tom kdo má hodnotu a kdo ne.
Kdo je dostatečným přínosem a kdo nikoli.
Kdo je dost dobrý. Kdo je dost perfektní.
Já mám ráda rozbité věci, mám ráda i lidi kteří nosí v sobě jak temnotu i bolest, mám ráda lidi, kteří mají jizvy.
Když slepíte rozbitý talíř, bude jediný svého druhu. Když zašijete roztrhané oblečení bude to jediný kousek, který takto vypadá, když obejmete opuštěnou duši, bude její úsměv tak silný a neopakovatelný v tomto nekonečném vesmíru, že se ptám proč nemáme rádi rozbité věci a nemilujeme víc lidi s velkou bolestí v sobě.
Protože možná, že věci opravíme nebo ne, možná je vyhodíme, ale lidské neopakovatelné duše tu mají každá své místo, své velmi duléžité místo a neměli bychom je přehlížet.
Opuštěné děti, ty kterým nikdo nevěnoval pozornost a lásku vám totiž dokáží dát tak upřímné objetí v kterém vám vrátí stokrát víc než jste jim kdy mohli věnovat.
Někdy abyste se k takovém objetí dopracovali, musíte projít přes spoustu vzteku bolesti odmítnutí a někdy i pohrdání. Ale když si prostě řeknete, že to dítě za to nemůže, že vám to nedělá naschvál, že prostě jen reaguje na základě svých bolestivých zkušeností a očekává opět to samé, uvědomíte si že ty reakce vůbec nepatří vám a mohou projít skrze vás aniž by se vás dotkli. Víte že ta bolest ve skutečnosti patří někomu jinému. Někomu kdo jí způsobil. A když takovému dítěti ukážete že ho milujete i po tom všem, že vás to ani trochu nevyděsilo ani neodradilo, nezbude mu než vám věnovat i tu lásku, kterou si tak dlouho střeží v sobě a bojí se jí ukázat.
A když získáte možnost pocítit trochu takovéto lásky z tak čisté duše, vesmír vám dává najednou smysl.
Někdy zapomínáme, že my všichni jsme byli dětmi. Někdy zapomínáme, že všichni si sebou neseme zranění z života, který přinesl spoustu bolesti a my nevěděli jak jí zahojit. A tak jsme si tu bolest uchovali v sobě.
A pak když se někdo snaží dostat do hloubky naší duše všechno to jde ven, Všechny ty obranné mechanismy. Všechen ten vztek, ta důležitost, to ego, to že jsme lepší než ten druhý, to že hledáme na druhém chyby jen abychom mu nemuseli důvěřovat aby nás zase nezranil.
To, že už nechceme pocítit zase zradu a opuštění. Kličkujeme sami před sebou, jen abychom se vyhli zase té bolesti.
A pak jednou až se zastavíme a přestane nás to bavit.
Když zjistíme, že někteří lidé si zaslouží alespoň šanci dokázat nám opak.
Když zjistíme, že né všichni lidé jsou zlý.
Když zjistíme jaké chyby máme my a že nejsou v okolí, ale v nás a vidíme najednou čistě.
Když zjistíme co z okolí bylo reflexí nás samých.
Když zjistíme, že nikdo není perfektní, ale že láska dokonalost nevyžaduje, můžeme trochu své srdce pootevřít.
Né kvůli druhým, ale kvůli sobě protože i my si tu lásku zasloužíme. Protože to je naše přirozenost, naše lehkost, naše melodie.
A protože můžeme milovat druhé a to je pro ně i pro nás něco, co dává smysl všemu kolem, co na první pohled smysl vůbec nedává.
Prostě jen mohli bychom milovat alespoň dokud tu příležitost máme.
Anna Gaia Rose
2024 ©