Jak změnit úhel pohledu a dojít tak vnitřnímu klidu
(Pozn. Omlouvám se za předchozí chybu,článek vyšel dřív než měl být nastavený a byl bez korekcí)
Co kdybychom pozměnili úhel pohledu ?
Co kdybychom si kladli trošku jiné otázky než doposud ?
Vždy když někoho posuzujeme, co kdybychom se zeptali: a co se mi na tom člověku líbí? A vůbec proč bych ho měl posuzovat? Kdo jsem a co něm vím, že ho můžu takto soudit? A je pro jeho existenci důležité co já si myslím? Není. Úsudek obecně je důležitý, posuzováním se rozhodujeme koho chceme mít za partnera, mezi svými přáteli a na koho je třeba si dávat pozor. Nicméně většina z nás automaticky sklouzne do neustálého posuzování a to už není přínosem nikomu.
Co takle namísto výsměchu jiným lidem, bychom prostě tuhle krutost v sobě zastavili a řekli si - on má důvod proč jedná, tak jak jedná. I když to vypadá jako sebevětší hloupost, vždy k tomu má člověk svůj důvod, někdy si ho dokonce ani není vědom, ale ten důvod tam je.
A co kdybychom přestali být i k sobě tak krutí? A přestali se držet v iluzi, že nejsme dost.
Prostě dost hezcí. Prostě dost bohatí. Prostě dost vzdělaní chytří nebo já nevím co.
Protože vždy jakmile dosáhneme něčeho, po čem jsme dlouho toužili, zaradujeme se, ale hned potom máme tendence se udržet ve způsobu dosavadního myšlení, a když nám z rovnice vypadlo "není dost hezký" dosadíme "nemá dost přátel", "není dost chytrý", "není bohatý". Něco si tam prostě dáme.
A pak jedeme dokola to samé. Naše mysl si tak zvykla fungovat. A stejně jako si zvykla takto fungovat, může si zvyknout fungovat i jinak.
Mysl je záludná v tom, že jakmile ji přesměrujeme, tak se začne bránit, o to víc se budou ozývat staré vzorce, o to víc v nás vyvolá různé děsivé pociy, aby nás odradila od toho, abychom se vydali neznámým směrem. Ale když půjdeme přesto dál, dojdou jí argumenty. Pak už se ozve s těmito připomínkami, jen tehdy když se nám v životě všechno sesype a tak nám nabídne: "nechceš se vrátit ke starému vzorci myšlení?" A v tu chvíli to je dost těžké protože, když vynakládáme energii na tvorbu všeho ostatního, a spravení tolika problémů, nezbývá tolik sil a pozornosti, kterou můžeme věnovat způsobu myšlení. A strach hraje také samozřejmě svojí roli.
To je ideální čas, kdy můžeme pozorovat mysl - odkud vlastně ty myšlenky přišly. Uslyšet je. Napsat si je. Doopravdy si všimnout co nám v té hlavě běhá. A pak, když přijde správný čas a my máme odvahu, objevíme odkud to přišlo. Kdy jsme uvěřili těmto hloupostem. Těch momentů jsou tisíce a tisíce. Ale pak jsou takové zásadní a ty si pamatujeme velmi dobře.
V tom je každé trauma a každá těžká situace požehnáním. Zůstane ve vás sice dlouho, ale zároveň je rána místem, kudy proniká světlo. Otevře ve vás něco nového.
Naučíte se v sobě mít více pochopení. K sobě i k druhým. Objevíte nové dary, které byly ve vás ukryté.
Všechny zkušenosti ve vás už zůstanou, ale můžeme si vyléčit bolest. Můžeme si vyléčit trauma. Můžeme odstranit důsledky, ale tu zkušenost, a poznání které jsme nabyli, už v nás zůstává.
Někdo si může říct, ale proč potřebuju víc vidět? Víc chápat víc vnímat?
Já bych ráda poukázala na jeden zásadní rozdíl.
Ono hlavní rozdíl jak si povšimnout toho, co v naší společnostii je špatně, je když se podiváte na domorodé kmeny v amazonii nebo většinou kdekoliv po světě a na moderní společnost.
Oni umí odpočívat, oni se nepřepínají a nedovádí se zbytečně do krajností, není - li to nutné. Projdou pár zásadními rituály, naučí se jak přežít, zajistit potravu, plánovat a především jak žít a tančit. Jak odpočívat, jak vnímat, jak znát své místo ve společnosti.
Stejně tak získají poznání, jak vnímat své tělo. Jak respektovat členy svého kmene. Jak chránit své území. Jak si uzdravit své tělo a vědí za kým mohou jít, když jsou bezradní. Naučí se si vzájemně pomáhat, když někdo upadne do deprese.
Vědí už jako děti jak se důležité připravit se na smrt. Znají moudrosti svých předků a naslouchají cyklům země.
(Možná ste už slyšeli následující příklad od Jardy Duška, či ho četli na internetu, mě prijde velmi výstižný.)
...Když dal evropský učitel dětem domorodců v amazonii úkol:
Kdo doběhne první za tamtu čáru, získá všechny banány, co tam jsou vyskládané.
Děti se tedy chytily za ruce a společně běžely...
Co se učíme my v moderní společnosti?
Jak se slušně chovat na veřejnosti. Jak udělat dojem. Jak se oblékat. Jak znát matematiku, češtinu, cizí jazyky, fyziku, chemii, dějepis, trochu biologie. A především jak mlčet, když chceme mluvit..
Jak potlačovat všechny své emoce. Jak připravovat a jíst potraviny, i ty které nám nechutnají. Jak platit účty. Jak se koukat na televizi. Jaký je život v pohodlnosti a teple. Ale také jak nosit boty, které jsou užší, než naše nohy. Jak nakupovat a bavit se Jak se cítit bezmocný, protože jsme jenom dítě. Jak se cítit bezmocný, protože jsme jenom: člověk bez peněz, bez vysoké školy, bez vlivné rodiny, bez slávy, bez úžasného těla - všechno tohle jsou podle našeho světa záminky k neštěstí.
Naučíme se také jak se posmívat. Jak být zlý. Jak být rychlejší než ostatní a jak být lepší, dokonce i když to znamená být bezohledný.
Získáme opravdu hodně, ale ztratíme ještě víc.
Ve svých dvaceti letech tady málokdo ví, kdo vlastně je a co chce dělat. Někdo to neví ani v šedesáti.
Neumíme rozumět svému tělu. Nevíme co jíst, jaký biorytmus je v souladu s naším tělem. Neznáme fyzické možnosti svého těla. Nevšimneme si někdy ,že jsme ztratili směr v životě, protože většinou tady není nikdo, kdo by nás na to upozornil.
Někdo má štěstí hodné rodiny. Ale co když o ni přijde, kde má hledat útočiště?
Co lidé, kteří opravdovou rodinu ani nikdy neměli?
Kde mají hledat svůj kmen? Kde se mohou cítit v bezpečí komu můžou důvěřovat?
Primárně bychom se měl starat každý sám. To ano. Ale kdo nás k tomu kdy vedl? A kolik prostoru k tomu máme?
Všichni jsme tu hrozně zaměstnaní.
Kdy je čas přemýšlet, zkoumat a dělat chyby. Milion věcí během jednoho dne a jsme rádi, že jsme rádi.
A když se změní toto tempo, když přestaneme být v jednom kole, když zestárneme, hodně lidí zatrpkne a jsou osamělý a ja se jim nedivím.
A když zbohatneme a nemusíme být v jednom kole, spousta lidí zase neunese tolik svobody a zodpovědnosti a přílišnou pozornost. Mají v sobě hluboko zakořeněný pocit, že si to nezaslouží a všechny špatné pocity co v nich spaly, sláva zesílí a tak tu energii otočí proti sobě.
Protože jsme učeni nemít se rádi, mít pocit že si vše musíme vydřít a vybojovat. A i potom nejsme "dost."
Přetěžujeme si už od mala. Vyčerpat každý kousek energie. Jenomže obnova vyžaduje také energii. A proč se přetěžujeme, protože se to má?
Jako co chceme stihnout?
Základní škola a milion koníčků. Střední škola: hormony, vztahy, doma drama a pak pryč. Vysoká škola učení učení alkohol alkohol, učení, práce.
Později se změní režim.
Práce a zábava a práce a práce a únava.
A pak děti. Práce děti únava. Pak práce stáří a únava. Jako bychom nemohli mít dost času na sebe, dokud nejsme staří a vyčerpaní. Sami si tvoříme tuhle společnost. My dovolujeme, aby nám byla vzána svoboda.
Svobodu získáme tak, že jí probudíme uvnitř sebe. Poznáme rozdíly co nám ladí a co nikoliv. Máme totiž vlastní názor vycházející ze srdce. Poznáme sami sebe a zjistíme kam směřujeme.
Když máme svobodu vlastního uvažování, vlastního srdce, stáváme se více autentickými, získáváme více energie. Získáme v sobě oporu a přítele. A když se vyznáme sami v sobě, už nád námi nemají ostatní takovou moc.
Tím, že žijeme autenticky, získáváme vnitřní klid s každou vteřinou.
Otevírá se cesta našeho povolání, to byl jeden z důvodů, proč jsme se narodili, každý tady máme své místo, abychom tak prospěli celku.
Jakmile člověk dojde vnitřnímu naplnění, nenásleduje slepě společnost. Následuje sebe a není tak snadno manipulovatelný triky společnosti. A to je jediná cesta k opravdové svobodě. Rozdíl je v tom, že opravdovost přetrvává tisíciletí, zatímco to ostatní je zničeno a vyměněno. Nemůže se udržet nic jiného, umělé stromy také nezasévají nová semena.
Autenticita vždy přetrvá.
Anna Gaia Rose