Dívka v lese
Rozhodla se jít na procházku, utéct na chvíli do přírody, na jediné místo, které ji ještě v tomhle světě dávalo smysl. Po chvíli chůze objevila klidné zapadlé místo, v jehož středu stál pařez jako pozůstatek velmi starého stromu... Mladá dívka s dlouhými plavými vlasy, překrásnou pletí pokrytou několika pihami a očima tak zářivě modrýma, že jen málokdo by si nevšiml její krásy...
Dívka stojí v lese a obdivuje sílu a krásu letokruhů na pařezu... Je sama, slyší jen zpěv ptáků a lámání větviček, které padají na zem, pokaždé když zafouká vítr. Pozoruje své ruce, svá bříška prstů... Vypadají skoro jako takové lidské letokruhy a najednou přemýšlí o tom, jaký odkaz tu zanechá ona, až jednou odejde. Ale v tom okamžiku si rovnou i oponuje - jak tady může něco zanechat, když je ztracená... Jak může působit její síla ve světě, který jí nedává nejmenší smysl...
Přijde jí, že tenhle svět se zbláznil, přijde si úplně sama a tak sedí a rozmlouvá s lesem... Říká si, jak závidí zvěři její svobodu, její divokost dokonce i ten strach o přežití... Její mysl dál a dál pokračuje v úvahách, až její ústa promlouvají k lesu:
"Jak to, že vy zvířata se narodíte, máte vše co potřebujete a jste svobodní, zatímco my lidé se o sebe neumíme postarat dlouhá léta po narození. Nejhorší je, že ti, kteří se o nás starají, absolutně nechápou, co znamená dát někomu blízkost a bezpečí. A pak když už tyhle strašný roky nesamostatnosti nějak překonáme a říkáme si, že nám začne svoboda, že budeme konečně pány svého života, tak přijde systém. Což znamená, že to, co nepohltí škola, pohltí práce, kde musíme pracovat, abychom si mohli koupit vše, co by nám mělo automaticky náležet. Stejně jako vám zvířatům náleží přístřešek v lese, jako potrava kterou najdete či si ji ulovíte. Jak já vám závidím ten spánek, ten strach, tu svobodu, pospolitost, smečku tu nejistotu, ten boj o přežití.
Vy zvířata umíte být jen sami sebou nikým jiným, narodí-li liška, umí být pouze liškou, ježek zůstává ježkem a medvěd medvědem. Neumíte předstírat, hrát si na to, že jste něčím jiným. To my lidé jsme k tomu vyloženě školení. Ztrácíme se, abychom se znovu našli.
My, lidé, většinou neřešíme věci na přímo, nejsme k tomu vychovaní. A když bychom přistoupili ke konfrontaci, tak jako vy v situacích, kdy se rozhoduje, kdo bude vůdcem smečky, nebo komu patří jaké území, nás systém v takovémto střetu vyhodí stranou. Zajímavé však je, že téměř všichni potlačují v sobě tu obrovskou touhu někoho napadnout, porvat se, křičet a kolikrát i nepřítele rozsápat, než se naučí jistému druhu asertivity, a to jen v těch lepších případech. Všichni agresivitu potlačí, zadupou do hlubin svého podvědomí a nevědomí a pak už jen nasadí umělý úsměv, aby v tom šíleném světe přežili zase další den.
My, lidé, máme tolik tváří, máme role přátel, dcer, synů, otců, matek, sester, bratrů a to nemluvím o pracovní pozici a o tom, kým jsme doopravdy za tím vším. Když nám seberete šaty, jméno a lidi které milujeme, tak co nám zůstane? Odpověď tady málokdo zná. Všichni se tolik definují tím kolem sebe, že ani netuší, jací doopravdy jsou a kolik toho jsou schopni se naučit... Kolik talentů v sobě mohou objevit, kolik divokosti si užívat a kolik moudrosti pak předávat. Místo toho se lidé drží sami v malých klecích a bojí se z nich vylézt, protože mimo klec znamená, že jste mimo systém.
Když na to přijdeme, bývá většině z nás kolem šedesáti let a začínáme litovat svých předchozích rozhodnutí a ten čas, který je nám najednou tak nějak darován po celoživotním spěchu, nás donutí se zamyslet nad životními rozhodnutími. Pak máme dostatek času přemítat nad tím, že by život vypadal jinak, kdybychom si věci uvědomili dřív nebo kdybychom měli více odvahy jednat podle toho, jak nám srdce říkalo. Pak si říkáme, jak je zvláštní, jak se odvíjí různé osudy lidí, někteří jdou úplně opačnou cestou, než jsme čekali, jiní jsou přesně takový, jak jsme se mysleli a pak jsou tu samozřejmě příběhy skryté za tím vším, co je vidět Takže vlastně víme, že stejně nemáme nejmenší nárok na to, dělat si názor na někoho, jehož příběh ani z části nemůžeme znát. Protože ve skutečnosti jsme se doopravdy nikdy nezeptali a když už ano, neposlouchali jsme. To je ten problém, lidé neumí poslouchat druhé, dokud nemají čas na nic jiného, než jen si povídat a naslouchat. Do té doby je většinou vše ostatní příliš důležité. Příliš starostí, příliš hypoték, příliš práce, příliš všeho, že si pak najednou nevšimneme toho, co mají lidé v očích, když nám odpovídají na otázku, jak se jim daří.
Jak tu sedím a pozoruji svobodu, po které má duše touží a o níž vím, že každý tvor si ji zaslouží, začínám mít pocit, že takové svobody v reálném světě nedosáhnu. Tak se budu muset naučit změnit přístup k tomu, co vidím. A budu muset mít víc odvahy. Budu muset víc následovat své srdce, aby mě má duše neopustila zatímco budu žít v tomhle systému, který postrádá jakýkoliv smysl. Dnes jsem přišla rozmlouvat alespoň se stromy, s deštěm, se zemí, s větrem, se sluncem a s vesmírem. Protože v tom nekonečnu a tichu je více odpovědí než kdekoliv jinde. A tak mluvím k vám a ptám se vás - jak si mám zachovat duši a žít tady? "
Dívce se uleví, že alespoň lesu mohla svěřit své obavy a starosti, a tak se na toto místo vrací další týdny i roky. Učí se pomocí chyb, je ztracená, ale tváří se, že má vše pod kontrolou, jako všichni ostatní. Jakoby by to byla nějaká soutěž, kdo se umí líp přetvařovat, že ví, co dělá, ačkoliv nikdo nemá nejmenší tušení, ale skoro všichni se to bojí přiznat. Tak hraje také tuhle zvláštní hru a mezitím rozmlouvá s vesmírem.
Po letech snahy se vrací na stejné místo vyčerpaná a už nemá co říct než jen:"já nevím - já už nevím."
Najednou vyčerpala všechny své snahy možnosti i cíle. Nezůstalo nic než naprosté vyčerpání a jistá odevzdanost, protože už ji nezbývá nic jiného, než jen sedět a dýchat, dokonce i to se zdá být někdy vyčerpávající.
A tak se jen dívá a udivuje se nad každým pohybem kolem sebe, nemá už otázek, nemá už požadavků, nemá už vztek ani smutek, jen naprosté vyčerpání.
Nezbývá než odložit všechno to, co jí hnalo vpřed i zpět, a prostě jen dýchat. Nezbývá jí, než zůstat na jednom místě v naprostém klidu.
Tehdy si všimne, že velmi dlouho kladla otázky, ale nebyla připravená slyšet odpovědi, myslela si, že vesmír nějak přechytračí a nebo že už tomu tak nějak rozumí a může dělat věci, jak chce. Jenže zapomněla, že jsou v ní dvě hybné síly - její ego a její duše - a pokud si chce duši zachovat, bude jí muset častěji naslouchat. Což je velmi děsivé , protože na to nejsou tabulky, nikdo o tom nemluví, ale přesto se nás dotýkají momenty v životě, jako je západ slunce, jako je objetí od blízkých lidí, jako umění, které nás nechá v úžasu, jako zahřmění hromu, kdy cítíme tu sílu, která nás přesahuje. Kdy si všimneme: "ajo já jsem naživu."
A tak sedí a rozhodne se jen tak být, stejná dívka, jen se mezitím změnila v ženu...
Les se najednou probírá k životu, ačkoliv se v něm neděje nic nového, začíná slyšet jeho šepot. Život, který je tam skrytý. Jsou to běhající zajíci, srny hledající potravu, lišky schovávající v norách, je to vítr, který roztančí všechny stromy, je to země, která se formuje tak, aby všichni obyvatelé lesa mohli přežít a najít si tak každý své místo....
Šepot nekonečna najednou dává odpovědi... Jsou prosté, přesto velmi přísné, snadné i náročné, složité i jednoduché.....
Jsou to věci duše... Ty zní rozumu trochu složitě, přesto naše duše nemá větší touhu, než naplnit svůj osud... Úkol, pro který jsme přišli, kterým přispíváme celku....
Další roky plynou.. Žena je zase trochu jiná... Je tišší a přitom divočejší....Drží si více soukromí, ale v rozhovorech s blízkým lidmi je přímější a otevřenější než kdykoliv dřív... Když jde po městě, má čas si všimnout architektury domů, toho jak vypadá nebe a cestou nezapomene pozdravit svůj oblíbený strom... Vnímá ptáky, kteří lítají přímo nad ní a uvědomí si, že cítí s nimi takové propojení jakoby ona sama lítala....Jakoby viděla jejich očima...
Zjistí, že věci, které chtěla dělat a držela se od nich zpátky, jsou těžké jen ze začátku.. Potom jí nabíjí samotná činnost... Žena vymění své přátele, svého partnera....přesněji se to tak nějak děje samo a přirozeně, vypadá jakoby vyměnila i celou svou osobnost, přitom se jen vrátila ke své přirozenosti, na kterou zapomněla...
Vrací se opět na své oblíbené místo... Neposadí se, jen se rozhlédne a ví, že nepřináší otázky ani odpovědi... Přináší dary..... obdarovává přírodu... Nese zvířatům krmení a zasadí květinu, aby přinesla novou barvu do lesa....aby se odvděčila místu, které roky mlčelo a přesto jí naslouchalo a odpovědělo jí líp, než kdokoliv jiný....
Po měsících znovu přichází, tentokrát aby toto kouzelné místo sdílela s lidmi, které našla na své cestě, s lidmi svobodné duše a čistého srdce, kteří krásu a posvátnost místa umí ocenit....
A teď už chodí na místo jen rozjímat, neptá se, neodpovídá - chodí se jenom připojit k životu, jež tam probíhá, protože už ví, že vždy bude něco dobře, něco špatně.... Prostě je a to je to nejvíc co může. :-) Někdy pláče, jindy se usmívá, někdy tančí a jiné dny jenom prostě dýchá a pozoruje...
A prostor ji vítá... Protože její duše svou přítomností pohladí každý strom, kolem kterého projde...
Možná je pro někoho divná, možná pro někoho krásná, možná pro někoho tichá, pro jiného příliš divoká, ale to je přeci jedno, protože ona je svá...
Anna Gaia Rose
2024 ©