Přijmi vědomě smrt, získáš tak sílu

Přijmi vědomě smrt, získáš tak sílu

Smrt.

Jak zajímavé téma.

Přesto když ho zmíníte v dnešní společnosti, lidé reaguji zvláštně. Někdo dělá, že to neslyšel, že je to hloupost a nebo se přímo smrti vysmívá. Jen pár lidí, je schopných vést debatu na toto téma  s  vážností a přitom lehkostí. Logika těch ostatní lidí, je, že přemýšlet nad smrtí je depresivní, nebo že jsou na to moc mladí. Někteří lidé se bojí se smrti natolik, že samotná představa  jejich konce života je nenechá usnout.

Ačkoliv jsou v současné době  na světě jsou pořád  války, každý den  autonehody,  úmrtí v důsledků nemocí a tak dál.. téma smrt je stále tabu. A protože jsme toto téma vytěsnili jako společnost, kompenzujeme si to  ve  filmech a videohrách. Většina z toho je plná akčních scén, jen násilí a smrt na milion způsobů a k tomu pár efektů.Ale  smrt jako taková je velmi  důležitá, bez ní by nebyl nový život.

Jestli máme něco společné jako lidé, tak to, že stejně tak jak se narodíme, jednou také zemřeme. A  možná je na čase, abychom  byli připravení. Připraveni zemřít. Ten kdo je připraven zemřít, je připraven naplno žít.

Kolik znáte lidí, kteří se nebojí žít. Kteří se nebojí být tím, kým jsou? Dělat věci naplno.

Až přijde Vaše chvíle, ať už ve stáří po delší nemoci, nebo při autonehodě, kdy vám zbývá pár sekund, jak chcete zemřít?

Chcete zemřít s lítostí a  v panice?

Nebo chcete zemřít s úctou a klidem. Chcete zemřít připraveni.

Já  se dívala smrti do tváře už dostkrát na to, abych  věděla, jak reaguji. A také vím, kdy jednám tak, že bych smrti musela říct - "ne ještě  počkej já to umím líp".

Smrt mě provází již dlouhé roky životem. Při nehodách, onemocněních či  na pohřbech. Poprvé přišla, když mi bylo pět let  a od té doby se občas zastaví a rozmlouvám s ní.

A  tak nějak jsem byla vždy v klidu a těším se co mě dalšího čeká. Protože pokaždé si řeknu – ano žiju tak,jak nejlépe umím. Já už víc dělat nemůžu.

Vím, že lidé, které jsem kdy milovala, to  vždy věděli. Vím, že když jsem chtěla tančit hodiny do úplného vyčerpání, tančila jsem, jakoby se nikdo nedíval. Vím, že když jsem chtěla s někým rozmlouvat celou noc, nešla jsem spát, protože jsem věděla, že ta chvíle za to stojí.

Vím, že jsem si pamatovala co je na světě důležité. Že to nejsou testy a známky,  tituly, že to nejsou lidé, kteří si dokazují svou důležitost, ale že to jsou momenty, kdy  zažívám něco tak krásného, že děkuju, že jsem naživu. Když jím jídlo a vychutnám si každé sousto. Když se směju tak moc, že to rozesměje i ostatní. Když vnímám krásu všeho kolem.  Vím taky, že ve shonu každodenního života tenhle přístup  občas ztrácím a tak ho zase buduju odznovu.

Takže proč bych se měla bát smrti?

Že se mi nesplnily všechny mé sny?

Ano to určitě je pravda, ale  za můj život jsem prožila tolik silných momentů jako málokdo by stihnul za dlouhý život.A možná tady budu dál, ale možná taky ne. Každý z nás zde  má vyměřený čas. Mám  ale to štěstí, že mě smrt provází.

Až se budete zase bát smrti, vzpomeňte si, že to není smrt, které se bojíte. Je to strach z toho, že  nežijete.

A pokud přemýšlíte nad tím co bude dál....

Já nejsem  křesťanka ani nevyznávám jiné náboženství.

Ale ve svých kostech od mala cítím, že život smrtí nekončí. A že mě lidi přesvědčovali o různých blbostech.

Každý máme ale samozřejmě svůj vlastní přístup. Budujeme si ho tak, že v  průběhu života  procházíme ve svém životě velkými přechody a naše staré já umírá a nové se rodí.

Je to, když se narodíme, když  jako větší začínáme chápat jemnější emoce a romantickou lásku. Když začínáme chápat, že svět není takový,  v jaký jsme doufali. Když se potýkáme se zradou, bolestnými ztrátami, pokaždé když trpíme, když  s námi něco  opravdu zatřese, trochu se změníme. Mění se naše tělo, vyzařování i pohled v očích.

Mezi tím vším chaosem jsem si vybudovali život, svou osobnost a   vysnily si svou budoucnost. A pak když už jsme starší, bojíme se, že o to vše přijedeme, že zmizíme. Že si nás lidé nebudou pamatovat.  Je to velký strach spousty lidí.  Na to můžu  říct, pokud se bojíte, že si vás lidé nebudou pamatovat - nežijte už dál  život s otázkou - co mi může život dát, ale co já můžu dát životu? Pokud chcete být zvěčněni, je to touha ega nikoli duše. Duše si přeje prožít hezký život a zase odejít. Duše si přeje předat svou moudrost lidem, nikoliv se zvěčnit.  Duše si přeje svobodu a lehkost.

Někteří lidé přesto duši špatně vnímají, nebo v ní dokonce nevěří. Viděli jste někdy člověka, který spí a viděli jste někdy tělo člověka  po smrti?

V tom prvním případě vnímáte duši. V tom druhém, vidíte, že už je ten člověk pryč, jeho esence je pryč.

Strach ze smrti -  je to jen strach. Strach z neznáma, stejně jako když jedete cestou, kterou jste nejeli a bojíte se, že zabloudíte.

Myslím, že v tomto případě je lepší si prostě počkat a být připraven se  zapnutým světlem na další krok.

A když budeme cítit klid, vykročíme správně.

Přeju Vám, ať najdete smíření se smrtí, získáte tak novou sílu.

Anna Gaia Rose